Jmenuji se Oleksandra Mykoliuk. Narodila jsem se 5. května 1998 ve městě Doněck. Již tři roky studuji v Praze, a užívám si každý den, co jsem tady. Mezi těmito městy je obrovská časová propast, která mě definovala jako člověka, v jehož těle žiji. Při seznámení mě lidé často žádají, ať o sobě vyprávím. V půlce vyprávění mě velmi často přerušují a říkají, že příběh mého života by se skvěle hodil pro scénář hollywoodského filmu.
Když mi bylo 3,5 roku, začala jsem se zabývat rytmickou gymnastikou a byla jednou z milých usměvavých dívenek z reklamních plakátů dětského oblečení. Stíhat školu modelingu, sport, hodiny angličtiny a francouzštiny bylo velmi těžké, a proto se rodiče rozhodli odstranit nejméně důležité hobby – modeling. Byl to správný krok, protože sport mi dal oporu, sílu ducha a schopnost nikdy se nevzdávat ani v těch nejtěžších životních situacích; cizí jazyky mi daly možnost svobodně komunikovat a bez problémů získávat znalosti v oblastech, které mě zajímají. A modeling? Je to bezesporu super být dívkou z obálky, ale ještě lepší je přitom něco znamenat.
V 11 letech, kdy už jsem dávno zářila na stupních vítězů v různých soutěžích a zemích, mi zjistili čtvrté onkologické onemocnění v mém životě. Byl to zhoubný nádor lebkové základny. Nejtěžší forma. Tehdy jsem moc nechápala, proč mě každý den po tréninku trápily silné bolesti hlavy a proč jsem omdlela uprostřed vystoupení na mezinárodním turnaji. Ale hned další den po tomto incidentu mi máma řekla, ať ráno nejdu do školy, a místo toho mě odvedla k lékaři, kde se můj život rozdělil na před a po obdržení výsledků testů. Otázky ohledně dalších šampionátů a olympiád ve škole odpadly samy. Místo nich přišlo, jak se mi zdálo, nekonečné čekání u dveří do kabinetů nejlepších lékařů na světě. Započal nelehký souboj, v jehož průběhu jsem pochopila, že pokud se vzdám, pak veškeré pokusy rodičů zachránit můj život ztratí smysl. Pokud jsem si předtím myslela, že jsem byla pozitivní a zářící dítě, pak jsem se silně podceňovala, pochopila jsem, že musím být silná nejen kvůli sobě, ale i kvůli rodičům, kteří zoufale potřebovali naději v mých očích. Říkali mi nejslunečnější dítě celé nemocnice. Když doktoři přicházeli na vizitu, už jsem sotva chodila, a když četli mé záznamy před vstupem do pokoje, čekali, že uvidí dítě přikované k lůžku, a hodně se divili, když je vítala dívenka gymnastka sedící v provazu mezi dvěma židlemi. Doktoři se chytali za hlavu a říkali, že po operaci možná budu zcela ochrnutá, ale já jsem se usmívala a odpovídala, že jsem silnější než tato nemoc. A pak nastalo 14 nejdelších hodin v životech mých rodičů. Pamatuji si slzy své maminky, když jsem poprvé pohnula prstem. Pamatuji si skelný pohled svého otce, když mě vezl po oddělení v invalidním křesle. Prošli jsme nejtěžší zkouškou našich životů a zvítězili nad nemožným. V ten okamžik jsem pochopila, že každá vteřina v mém životě je k nezaplacení. Zakázali mi vracet se ke sportu, ale navzdory všem nesnázím a lidem, kteří mi nevěřili, jsem se po třech letech vrátila k předchozí kondici a pak získala titul mistra sportu, na který jsem dodnes pyšná.
Tehdy jsem si myslela, že všechny těžkosti jsou za mnou, ale mýlila jsem se. 1. května 2014 do mého města vjely tanky a začala válka. Říct, že jsem se bála, je jako neříct vůbec nic. Bylo mi pouhých 16 let, když jsem pochopila, že školy v našem městě se na začátku školního roku nejspíš neotevřou a nejspíš ani neustojí takové množství bomb, co padaly poblíž mého domu. Nebyl čas brečet kvůli událostem, bylo nutné najít šanci dokončit 11. třídu někde daleko od bouchajících pum. Dostudovala jsem v Sevastopolu, v pro mě předtím zcela novém městě zcela neznámého státu. V průběhu tohoto těžkého období jsem se utěšovala jedinou myšlenkou – brzy dosáhnu jednoho ze svých cílů a přestěhuji se do města svých snů – do Prahy. Vždy jsem si přála studovat na fakultě mezinárodních vztahů a pro mě to není jen směr, který mě zajímá. Jsou to vědomosti, díky kterým budu moct udělat tento svět lepším.
Dnes chápu, že každý nový den je štěstí. Štěstí být sama sebou a plně zodpovídat za svůj život. Štěstí obejmout blízkého člověka a říci mu, jak mi na něm záleží. Štěstí být vyslyšena a podělit se o tento příběh s každým z vás.
